Příliš brzké opuštění hnízda

Pátek v 19:29 | Eliška |  Mé (ne)umění
Kuťáci, původní název seriálu, u kterého si špinili plínky už naši rodiče. Hlavní postavy - geniální sousedé - se jmenují Pat a Mat.
Jejich vzhledům panuje podobnost, jakou lze najít pouze mezi vejci - tedy mezi vejcem průměrného pštrosa, jenž si nemůže vybrat, zda svého potomka obléci do červené, nebo snad do zelené, a vejcem poměrně vykrmené slípky. Asi domácí, jasně žluté. Před nastydnutím oba křehké valounky chrání téměř totožné modré čapky a černé botky, zatímco rifle modré jako moře za slunného dne chrání diváky před pohoršením.
U vajec ještě zůstaneme, jelikož se tvarem naprosto shodují s hlavami našich sousedů. Těm panuje nos jako přepůlená hruška a oči podobné hadím, takové sploštělé tenisáky. Jejich uši nejspíše původně patřily hrnkům.
Někdy si divák neodpustí myšlenku, že seriál ve skutečnosti pojednává o bratrech, které matka vypustila do světa až jako staré mládence. Nejedná se sice o bytosti nezručné, nýbrž s mimořádnou absencí zkušeností, pročež je jasné, že hnízdo stějně opustili příliš brzo. Na druhou stranu, své bizarní problémy, kterých není málo, řeší kreativně, a přestože výsledky řešení nejsou oslňující, naše dvojice zůstává pozitivní. Červený Mat mi připadá jako mladší, neschopný bratr, jenž většinou stvoří problém, se kterým mu musí starší, krapet schopnější žlutý bratr Pat pomoci.
Tyto dvě postavy si vskutku nelze nezamilovat, asi stejně tak, jako nemotorná hrající si štěňata. Kéž děti nikdy nepřestane bavit sledovat jejich komické trable.

(školní práce, charakteristika/přorovnání dvou postav z Večerníčka)
 

Čtyřnohá chůva

4. prosince 2018 v 21:24 | Eliška |  Ztráty a nálezy
Každý prcek má svého neživého nejlepšího kamaráda. Plyšáka, který je jeho priorita č.2 (hned po mamince), a který ho jako jediný dokonale chápe. Můj dětský nejlepší kamarád byl vyjímečný, protože byl docela živý.

Čtyři roky před mým narozením se prababičce narodil vrh nejnádhernoucnějších koťátek na světě. Jednomu z nich, nádherné šedé kočičce s bílým chmýřím jako podrosty, byl věnován dům, do kterého jsem se později narodila, což považuji za úplně nejlepší věc na světě, jenž se mi vůbec mohla přihodit.
Pojmenovali ji B***. Lidštější zvíře jsem v životě nepoznala a vsadím se, že ani nepoznám. Jednalo se každým coulem o dámu - dokonce i při nemotorných kotěcích hrátkách vypadala elegantněji než britská královna při korunovaci. A tak obrovskou osobností zůstala i přes to, že se jí do domu dostal vetřelec - já, nezkrotitelný planoucí živel, který jí po zbytek života nepřehlušitelně vrzal na nervy.

Radši nebudu zmiňovat, co všechno jí mé dětské já provedlo. Stydím se za to, a beru zpátky, že považuji mé narození do jejího domu za to nejlepší, co se mi mohlo přihodit - nejsem dost sobecká na to, abych to pronesla, jestliže to pro ní znamenalo každodenní válcování potrhlým exotem. Samozřejmě, jednala jsem, jak dítěti mého věku příslušelo, a takové dítě přece v podstatě nemůže zodpovídat za to, co vyvede! Jenže představa, že se jí mohlo žít líp - že by jí na krku věčně neviselo nepředvídatelné malé a terorizující pískle - v mých očích celou tuto myšlenku vyvrací. Stala se jednou z mála stvoření, jenž jsem si dokázala skutečně oblíbit, a nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem o ní nepečovala laskavěji, srdečněji.

Po překvapivě dlouhém životě plném položivých myší pod postelí a pod nedokončenou podlahou, hodin strávených před sklem okna, za nímž se nacházelo krmítko pleněné sýkorkami, a lásky jedné rodiny nerodiny, zemřela na selhání ledvin. Před tím, než naposledy odešla na zahradu a už jí nikdy nikdo nespatřil, asi dva roky jednoduše hubla. Nakonec byla lehká jako peříčko, a kvůli zánětu dásní z ní trošku táhlo, pročež jsem jí nevěnovala péči a lásku, jejichž zbytečnou absenci si budu nadosmrti vyčítat.

Všichni děláme chyby a záleží jen na nás, jak se k nim postavíme a vyrovnáme se s nimi. B*** ke mně byla vždy vstřícná, a já s ní za to jednala jako s neživou věcí. Opustila nás před více než celým rokem, a i přesto se kvůli její smrti a všemu, co jí předcházelo, čas od času jednoduše schoulím do klubíčka a brečím, brečím a brečím. Mám chuť ječet, přestože se jedná o činnost mně kdykoliv jindy naprosto cizí. Těžce pochybuji, že si vše špatné, co jsem jí provedla, někdy odpustím, ale odpouštění sama sobě je trnitá cesta, kterou se jednou bude muset proplést každý z nás, nehledě na šrámy, jenž mu způsobí.

Mám tě ráda.

Ferdinando a piráti

3. prosince 2018 v 19:46 | Eliška |  Mé (ne)umění
Školní práce dle maturitního zadání (tuším že z matury 2017, vyprávění o setkání benátského kupce s piráty). Prý bych s tím neodmaturovala, ale co už.

Na tváři se mi rýsoval úsměv, když mě cosi vytrhlo z klidného spánku.

Panovala klidná noc plná měsíčního jasu, jenž hlásal úplněk, a ať můj bystrý zrak hleděl do kterékoliv části nebeské klenby rozprostírající se nade mnou sebebystřeji, vždycky jsem spatřil jen spoustu, ba spousty spoust hvězd. Byl bych znovu upadl do sna, kdybych náhle nezaslechl dunivou ránu, jako když padne dřevo na dřevo. ,,Do pytle!" trhnu sebou, když se mi konečně dostane procitnutí. Prudce se posadím a vyškrábu se s pomocí dřevěného zábradlí na vrcholku koše naší lodi na nohy. ,,Sakra, sakra, sakra..," pokračuji v klení, zatímco se divoce rozhlížím po temném moři obklopujícím naši loď. Nikde nic. Nebo snad…? Přimhouřím oči a k čelu bezděky přiložím ruku tak, aby mi paprsky slunce nezabraňovaly v rozhledu. Jako kdyby mé oči v tuto hodinu snad nějaké praprsky obtěžovat mohly! A náhle to spatřím. Černočerný stín, jež se pomalu, avšak jistě přibližuje k naší lodi. Přes vyděšení, které ve mně toto zjištění vyvolá, se rychle odhodlám jednat a přehoupnu se přes zábradlí tak prudce, až mi hrubé dřevo do dlaně zasekne pár nepříjemných třísek. Začnu šplhat dolů po síti z konopných lan. Jakmile se mé nohy konečně dotknou podlahy, na kratičký moment se pozastavím. Co teď? Nepotřebuji stát nahoře na koši, abych viděl, jak moc se už neznámá loď ve skutečnosti přiblížila - stěžeň se z její paluby tyčí dokonce tak blízko, že dokážu rozeznat vlajku, kterou se honosí. Ztěžka polknu, a pak spíš než za účelem vyhlásit poplach uteču do podpalubí před myšlenkou, že se jedná o korzáky. ,,Kapitáne, kapitáne!" křičím za bušení do dveří hlavní kajuty. Než se oslovený vykolébá ze svého království, stihnu zaklepat na vrátka dalších námořníků. ,,Co se tu k čertu děje?!" zavrčí na mě kapitán, celý rozlícený. Já nevím, chce se mi odpovědět. ,,Blíží se k nám neznámá loď." Snažím se udržet sebejistý hlas, ale panika mě přemůže. Jsem přece pouhý kupec. Náhle se z paluby ozve rána a mně je hned jasné, že už jsou tady. Ani se nezabývám naivním doufáním, že se snad nejedná o krvežíznivé mořské krysy. Celá loď jakoby ožila, když se veškerá posádka vyhrne na úzkou chodbičku. V rychlosti se vydám za kapitánem razícím si cestu na palubu. Jakmile se po krátkém schodišti vyškrábu až nahoru a zamrkáním rozeženu děs, jenž mi kalí zrak, naskytne se mi pohled nejen na již ne tak přátelské moře, ale také na kapitána, navzdory situaci vypadajícího klidně - mého kapitána, jenž má nůž u krku a zpoza kterého čouhá černý klobouk muže příliš titěrného, než aby ho bylo přes mého velitele vidět. ,,Já jsem Bělovous," zaslechnu jeho hlas, jenž v mé hlavě přehluší i vlny, které s vervou vráží do boku lodi, ,,a tohle je moje loď!" křikne a prudce trhne rukou, v níž svírá nůž, jako kdyby sunul smyčcem po strunách houslí.

Naneštěstí nesunul smyčcem, nýbrž nožem - a ne po houslích, nýbrž po krku muže, jenž mi v mnohých případech byl vzorem a jež měl na starosti klidnou cestu mne a mého zboží do daleké Indie. Když hlava kapitána spadne na podlahu a odkutálí se kamsi do pozadí, konečně spatřím tvář toho zjeda - způli sežehlou, s dominujícím krocaním nosem a malýma prasečíma očkama. Nadmíru šťastný úšklebek odkrývá kombinaci zlatých, žlutých a černých zubů, a přestože by mi pohled na takového hříšníka za normálních okolnosti zvedl žaludek, jenom si povzdechnu. Už neslyším nic než svoje myšlenky: Vidíš, snílku! Všichni tu zhebneme! Kdybys byl dával pozor, viď…

Všechen děs noci, pocit provinilosti a frustrace ze smíchu hrdláčů, jenž dnes navštívili naši loď, se v mžiku přeformulují do jediné emoce - do vzteku. Hrdinové vypráví, že v takovýchto momentech začnou vidět rudě a že jejich tělo ovládne chuť pobít všechny okolo. Mé tělo místo chutě vraždit navštívil třas, a spíš než bych rudě viděl, bylo mým nejvroucnějším přáním rudou spatřit - na svých rukou, rudou krev té zakrslé stvůry, jenž stála přímo přede mnou. Rozeběhnu se jako ducha zbavený proti němu, nevšímajíc si nože, který by mohl ve vteřině ufiknout i mou hlavu. Čapnu jej za ramena, běžím dál. Náhle mé tělo obklopí ledová slaná voda. Do úst mi vnikne pachuť krve.


S dlouhým ostrým nožem zabodnutým přímo v pupíku postupně klesám, slyše už pouze výstřely. Myslím, že toto zboží se mi přepravit už nezdaří, bleskne mi ještě hlavou, než zemřu.


S vyplazeným jazykem
 


Dvoje Vánoce, žádné Vánoce

2. prosince 2018 v 2:17 | Eliška |  Hmyzáci sající mou krev
Svoji rodinu miluji nadevše, jelikož je pro mě nenahraditelným zázemím. Můžu se před jejími členy chovat sebepotrhleji a neklesnu v jejich očích (většinou). No jo, ale mít rodin víc... to zřejmě není o co stát.

Už si ani nepamatuju, kdy tohle drama začalo, jelikož to bylo ještě v těch dávných dobách, ze kterých si jednoduše na nic moc nevzpomínám. Byla jsem pískle. Má sestra byla pískle. Mí rodiče byli mladí. A všechno bylo v naprostém pořádku.
Alespoň se mi to tak zdálo. Rodiče pro mě a pro sestru chtěli to nejlepší, a tak se tvářili, že je všechno naprosto v pořádku a že vedou naprosto normální manželství. A milují se. Nevím, kdy přesně se to všechno začalo bortit, každopádně to bylo rok od roku horší. Otec pil, možná i podváděl. Matička byla zruinovaná - styděla se za něj, ale tvářila se, jako kdyby bylo všechno prostě v pořádku.
Kdykoliv byli doma spolu, napětí se dalo krájet. Některé večery, když si rodiče mysleli, že já i sestra už spíme, si sedli v obýváku a hlasitě se hádali.
Oba udělali chyby, a já se na matičku nemůžu zlobit za to, že od něj po pár letech odešla. Vlastně by mi to mělo přinést úlevu. Konečně žádný křik, hádky! Bohužel.
Nikdy jsem neměla skutečnou rodinu v pravém slova smyslu. Své rodiče jsem nikdy nepoznala jako pár, a když už se přestali snažit vypadat jako pár, postavili mě před nejtěžší rozhodnutí mého života, jako kdyby se nic nedělo. Máma, nebo táta?
Aby bylo jasno, odjakživa nesnáším důležité rozhodování, protože to vždycky podělám. Tady jsem neměla co podělat já, protože o totální zmrvení mého dospívání se už postaral osud tím, že dal je dva dohromady, takže na tom vlastně ani moc nezáleželo. Zkoušela jsem střídavou péči, ale nešlo to. Teď jsem každý druhý víkend u táty, jinak u mámy. Není to správná volba, ale to není žádná. Ani jedna nedokáže udělat můj život pohodlným.

A tak jsem se ocitla tady. Jedny Vánoce 23. prosince, druhé 24., hlavně se nezapomeňte pohádat, které budou probíhat u koho. Dvě večeře, dvojí příchod Ježíška. "To přeci není tak hrozné!" myslíte si. "Alespoň máš dvojnásobek dárků!". Jenže Ježíšek přece chodí jen jeden večer. Dvojí příchod mi každoročně kazí celou poezii Vánoc.
Tvářím se, jako kdyby se nic nedělo, ale pravda je jinde. Jsem zklamaná. Vím, že to nebylo a není lehké ani pro rodiče, ale přesto si nemůžu odpustit pár výčitek na jejich účet.

Období okolo Vánoc je tím, které mi nejvíce ze všech připomíná, jak ráda bych se vůbec nenarodila.

No jo. Můžu být aspoň ráda, že jsme všichni stále živí a zdraví.

Zdravíčko, poutníku!

1. prosince 2018 v 22:13 | Eliška |  Hmyzáci sající mou krev
Jahojda.
Takže... těší mě? Já jsem Eliška. A považuju se za ztracenou.

Haha, ne. Takhle ten supr příběh přece nemůže začínat. Jsem jednoduše náctiletá hruška aktuálně trpící podzimní depresí, a tak jsem tady. Nic od toho nečekám, snad jen přiškrcení nudy a opovržlivé pohledy random človíčků za displeji toho čehosi, do čeho čučí - do čeho zrovna teď čučíš i ty!
Možná si teď říkáte "Copak nemůžeš nudu zabíjet něčím reálnějším?", anebo snad "Copak nemáš kamarády, se kterými by ses mohla skutečně bavit?". No... věc se má takhle. Ne, nepřijde mi, že mám kamarády, se kterými bych se mohla skutečně bavit, ani nic pořádného reálného, co by zabilo mou milou tetičku nudu. Jsem totiž introvert, víte? Tak už to mezi námi chodí.
Navíc mi život zruinovala jedna moc pjekná náhoda. Haló, jsem obyčejná holka, ty přece takovýhle náhody nepřepadávaj. Omyl. Přepadávaj. Nepřišla jsem o rodiče, rodiče nepřišli o balík peněž potřebných k životu a dokonce mě ani nikdo neznásilnil. Moje náhoda je krapet obyčejnější. To bude ono, obyčejná náhoda pro obyčejnou holku - už je mi to jasný!

Tak. Myslím, že je čas vytáhnout z mikrovlnky popcorn, zalít čaj a jít se někam pohodlně usadit. Hodlám ti totiž vyprávět o svém životě.

Kam dál